Stealth - Flight to home
My faith-Moje věrnost
21.Noční stín
Noc byla klidná. Chladná a tichá. Vlny se houpaly, a ovíjely tělo lodi. Měsíc byl vysoko, a světlo procházelo okny. Vytvářející úžasný pohled, pro toho kdo ho mohl vidět. Lidé kteří teď museli být vzhůru a pracovat, za to byli rádi, příroda jim dala závan štěstí. S pohledem na překrásnou noc. A nemuseli být úplně otráveni kvůli únavě z práce. A z toho, že by se teď raději viděli v posteli. Někteří z nich se dokonce dívali na místo, kde mohli vždy zahlédnout jejich starého kapitána. George Cummings tam vždy stál, venku z jeho kanceláře vždy na jednom místě. Venku v chladné noci. Sledující vše okolo se širokým úsměvem. A oni se tam pořád dívali. Jestli neuvidí svého starého kapitána. Jak je sleduje. Znělo to jako duchařská historka, která se mohla vyprávět nováčkům, tady na lodi. O AI letadle, které sem jedné noci přišlo, a kapitánovi který zradil vše pro co tak těžce pracoval. Ale stalo se to. A každý na lodi, to mohl cítit. Nikdo nedokázal uvěřit tomu, že se George Cummings zavraždil. Bylo to tak neuvěřitelné, na uvěření. A dokonce i Dick Marshfield, někdy přiznával, že to bylo opravdu jen něco o čem by jste opravdu mohli jen nechat zdát.
Ale pravdou je, že když někdo odejde, tak jeho duše zůstane. Vítr šeptá, a vlny zpívají o této duši. O tom co tuto loď nemohlo opustit. Tuhle loď. Ztracený kapitán tu stále byl.
V zdích této lodi. A možná, že celé tohle místo, každý tady očekával jeho návrat. Jednoho dne. Ale pro teď měsíc zářil jasně. Dělající cestu lodi jasnou a čistou.
Měsíc se dostal kamkoliv, ale EDI před ním byl skrytý, a vychutnával si možnost si v klidu dobít energii. Keith mu dával jistotu, že je v bezpečí. Takže neváhal se uložit ke spánku a doplnit si nějakou tu energii. Cítil, že na něj Ben s Timem také dohlížejí. Klidně odpočíval v jeho AI sféře. Chytající myšlenky, jak se sem Ben dostal. Jak a proč? Pořád se cítil trochu bolavě. Kvůli tomu co tu Ben udělal. Nechtěl to udělat. Byla to nehoda, ale pořád to cítil. A doufal, že jestli se sem vrátí, možná jednoho dne, tak že bude opatrnější. AI sféra byla důležitá. Jestli by jí někdo zničil, tak AI zemře. EDI to věděl, a tyhle náznaky bolesti mu to připomínaly. Ale pro nějaký důvod, za to byl rád. A poté Tim... Opravdu chtěl být jeho přítel? A proč? Nikdy neudělal nic správného. Tak proč? Když si to nezasloužil, od tohohle přátelského člověka. Lidé byli někdy až moc zvláštní pro pochopení.
Sny ho obklopovaly. Dávající mu příjemný odpočinek. Ale jeho myslí se poté prohnal zvláštní pocit. A to ho vytrhlo ze spánku. Oči otevřené, a záře z nich, a jeho těla byla vidět na stěnách. A EDI si okamžitě uvědomil kde je. Opatrně vystrčil nos, a rozhlédl se. Celý pokoj byl skryt v temných barvách, které protínalo měsíční světlo. EDI se raději na místa, kde byla tma nedíval, protože k nim nedosahovalo světlo. Pocit temnoty ho děsil. Poté si všiml Keitha. Spokojeně spal, a EDI si uvědomil, že je teď opravdu bez kohokoliv, kdo by na něj dohlížel. A když uviděl dveře, které stály přímo před ním. Ten známý pocit, pro poznání chtěl víc. Zvědavost, ale když vystrčil jedno z jeho kol, tak se okamžitě zastavil. Nemohl. Když si uvědomil, že by ho někdo mohl vidět. A byly tam kamery. Ale mnohem víc ho děsila představa, jak moc by na něj byl doktor naštvaný. Za to že neuposlechl. Ale ono ho to volalo. Prozkoumat loď v noci. Všechny systémy a smysly ho drželi zpátky. Zpomalující ho. Ale tentokrát selhaly.
Pomalu a tiše proklouzl ke dveřím. S každým druhým krokem se ohlédl na doktora. Ujišťující, že stále spí. Všechny systémy měl zapnuté. Sledující vše okolo něj. Věděl, že vše je jak má být, ale z nějakého důvodu byl nervózní. Možná to byl jen další nový cit. Když se konečně dostal ke dveřím, tak s tím nejopatrnějším pohybem se je pokusil otevřít, a jeho zářivé oči vykoukly. A EDI okamžitě zpozoroval kameru. Zafuněl, a vše si v mysli urovnal. Nakonec se to rozhodl risknout.Soustředil pohled na kameru a její systémy. Byla t taky skvělá šance vyzkoušet jeho nové systémy, a jeho schopnosti dostat se do cizího systému. Bylo to jako stát před obří bránou. Která čekala venku mimo jeho AI sféru. Kterou musel opustit. A tahle brána mu mohla dát přístup do celého systému lodi.
Dotkl se brány s jeho zářivým křídlem a objevila se malá jiskra. Sikl a uvědomil si, až moc rychlou výměnu dat. Virtuální svět byl v mnoha věcech podobný tomu pravému. Také měl vlastní pravidla. A teď musel jen najít správnou cestu, jak se brány dotknout, a poslat ty správná data. Ne moc, ale ani málo. Tak akorát. Nikdo si nevšimne malé esence AI. ne v celém systému lodi. A když za sebou pečlivě zahladí všechny stopy. Zkusil to znova, tentokrát pomaleji a více soustředěně. Když se křídlo dotklo brány, na celé její stěně se objevili modré čáry. a brána se po chvíli otevřela. EDI do ní okamžitě vklouzl, a brána se poté zavřela.
\ Jo. Pořád to umím. Mám na to prostě nos. \ Poblahopřál si a začal hledat systémy kamer.
Loď měla rozlehlou síť, ale pořád to nebyl tak velký blázinec, jako internet. Kde byl v cestování zkušený. Mohl jít kam chtěl. A naučil se opravdu rychle, jak najít cokoliv co potřeboval, a nebo chtěl. Byl rád, že se stále nesetkal s žádným virusem. Věděl že existují ochrany, ale i tak se jich obával. Takže pokaždé když byl na internetu, tak byl opatrný a plížil se. Jen si vzal co potřeboval, a poté zmizel. Někdy přemýšlel o vší té hudbě, kterou stáhl. Věděl, že to má uložené stále někde na internetu. Uložil je na bezpečné místo, aby si mohl být jistý, že si je bude moct znova vyzvednout, když bude chtít. Také dával na jiná bezpečná místa, jeho nejcennější data. Když nad tím tak přemýšlel, tak jediná věc kterou opravdu vlastnil byly jeho data. Jeho život. A on je trpělivě hromadil na jednom místě. V případě, že by jeho CPU mohlo být znova zničené. Bylo to všechno co měl. Dokonce i když se někdy cítil provinile, za to všechno, co z internetu vzal. Tak tomu nechtěl říkat krádež. Prostě to chtěl. Věděl, že mu to udělá alespoň malé potěšení v jeho někdy až temném životě, který měl. ale teď se k těm písním nevracel. a přemýšlel o tom, že je smaže. Být AI nebylo někdy lehké. Ale alespoň se teď necítil sám. Pocit tepla a péče od doktora a Bena, stačil, aby byl spokojený. Dokonce i bez stáhnuté hudby. Takže se tu taky cítil jistěji v síti lodi.
Několikrát zabočil špatným směrem. ale poté se konečně dostal ke správným systémům. Dotkl se jich, a přeprogramoval je, takže stále ukazovali ten samý obraz, který měli teď. Když si byl jistý, že je vše hotové, tak si otevřel malý průchod, a vyklouzl z celého systému. Zpátky do své AI sféry.
Když otevřel oči zahleděl se na kameru. Otevřel dveře, tak akorát aby se jimi jeho úzké tělo protáhlo. Ještě jednou se na doktora podíval, a s hlubokým nádechem opustil pokoj. Poté zavřel dveře, a opřel se o ně. Cítící, jak jím cosi projíždí. Byl vzrušený. Protože na něj teď nikdo nedohlížel, a mohl prozkoumat celou loď. Ale musel se vrátit včas. Aby si byl jistý, že to nikdo nezjistil. A ještě trochu si dobýt zásoby energie. Ale menší procházka by mu neměla uškodit. Tohle by mohla být opravdu zajímavá noc. Vyplížil se z koridoru, a sledoval vše okolo. Teď když kamery neznamenaly žádný problém, tak se tu mohl klidně pohybovat.
Všude v koridorech svítila bílá světla, s modrým odstínem. Nebo se žlutými světly. Ale i tak tam byly stále temná místa. EDI se elegantně proplížil, a byl udivený jak skvěle už své nové tělo umí ovládat. Dokonce i když prvních pár minut, pro něj bylo jako mučení. Když dostal svoje nové tělo, v doktorově garáži, a měl se postavit, bylo to pro něj těžké. Musel si zvyknout na všechny jeho nové obvody, křídla, kola. Nebylo to jeho staré tělo. A bylo to pro něj zvláštní, zase nějaké mít. a jeho staré tělo nebylo tak komplikované a pohyblivé. A byl teď tak malý. Ne ohromný, s velkými křídly. Jako tehdy. Ale bylo to pro něj divné. Nemohl létat. Takže v tomhle malém těle, možná vypadal jako nějaká inteligentní hračka, nebo mazlíček, ale byla to možnost, jak si zase na všechno zvyknout. ale prvních pár okamžiků nebylo tak příjemných. když se pokusil vstát, dostat se na jeho kola, tak spadl. Když to zkusil znova, tak mu kola podklouzla, takže znova spadl. S dalším pokusem mu dělali potíže křídla. Nemohl pro ně najít dostatek rovnováhy, když s nimi mohl hýbat. Až moc ho to mátlo. ale když měl znova spadnout, doktor ho včas chytil. Trvalo mu to skoro půl hodiny, něž se konečně dostal na kola a byl schopný na nich jed. A pomalu a opatrně. Bylo to pro něj cizí. ale teď se cítil, že je zase ve své kovové kůži.
Cítil se tak pohyblivý. A cítil, jak opravdu vzrušený je. Tak to vypadalo, že mu ještě nějaké tulácké instinkty zůstaly. Zase se cítil odvážný a s veselým poskakováním pokračoval přes koridory. Chystal se dostat do dalšího, když se najednou otevřeli dveře. Opřel se o zeď. A doufal že ho nikdo neviděl.
"Měl bych se vrátit." Zašeptal, ale poté přestal, když uslyšel dva hlasy. Jeden patřil muži, a druhý ženě. Ano chystal se jít, ale zvědavost nad ním zase jednou zvítězila. Pomalu a opravdu opatrně se podíval z rohu zdi. Na dva mladé piloty, kteří byli na druhé straně koridoru. Určitě byli piloti. Ale EDI ani jednoho z nich neznal. Dobře mohl se podívat do databáze lodi, ale teď se chtěl jen dívat. A poslouchat jejich rozhovor.
"Říkal jsem ti, že je to skvělej nápad." Řekl muž, s velmi příjemným a veselým tónem. EDI se na něj pozorněji podíval a viděl, že má blonďaté vlasy a jasné hnědé oči. Které se teď leskly s jasným světlem ze světel koridorů. Jestli by to EDI mohl odhadnout, tak byl stejně vysoký jako Ben. A ve jeho pravé ruce byla plná láhev vína.
"Neřekla jsem ani slovo, tak drž hubu." Odpověděla mu jeho společnice a hlasitě se zasmála. Tahle žena měla hnědé vlasy a zelené oči. A byla dost vysoká, aby sahala muži po krk, ale víc ne. "Tak otevřeš to?" Dodala a EDI zvědavě mrkl a podíval se blíž, z jeho úkrytu.
"Jistě. Ale musíš za to zaplatit dámo. A cena je opravdu vysoká."
"Ou, a co je to?" Zeptala se žena a muž přemýšlel falešné zamyšlení. Dokonce i EDI mohl vidět že to předstírá.
"Jedna velká pusa." Konečně odpověděl, a žena pozvedla obočí.
"Nic víc?"
"Ne... Jen tě potom popadnu a odnesu si tě do mojeho pokoje, a postele." Zakřičel, šťastně a popadl ženu. "A ty s tím nemůžeš nic udělat." Dodal a žena ho začala lechtat.
"To si nemyslím." Protestovala, a oba se začali smát. Poté jí k sobě přitiskl a začal jí hluboce líbat.
"Miluju tě zlato. Tak jdem, nebo budem pokračovat v tomhle?"
"Hmmm. Pokračuj." Zazněla něžná odpověď, ve formě ženského hlasu. Muž poté položil láhev na podlahu, a bez všimnutí jí nechali spadnout a odkutálet se. Když se dokutálela k EDImu, a dotkla se jeho křídla, tak se probral. Byl až moc užaslý sledováním těch dvou lidí. Nikdy nic takového neviděl. Byli tak volní, tak něžní, k tomu druhému, a tak veselí. Šťastní. Opravdu šťastní. Jen proto že mohli být spolu. Dotýkat se toho druhého, líbat se. Smát se. Bylo to pro něj prostě úžasné to vidět.
"Tak tohle je láska?" Zašeptal a ptal se sám sebe. Bylo to opravdu ono, to co se ho Keith snažil naučit? Vážně to bylo tak pěkné a příjemné? Jestli ano, tak se mu to líbilo. Nebylo tam žádné ublížení, žádná bolest. Nemusel nikomu ubližovat. Bylo to prostě tak mírumilovní a nádherné. A jen tak se začal divit, jestli to taky bude jednoho dne cítit. Jestli bude taky takhle šťastná a možná... Znova se na ně podíval. možná taky mohl být takhle šťastný díky někomu jinému. Chtěl by. Ne přál si to, aby třeba mohl vidět Karu s Benem takhle. Jistě, Kara ho nenáviděla. ale kdyby je mohl takhle vidět, nebo tomu alespoň pomoct, tak by byl šťastný. A nemusel nikomu ublížit. Bojovat. Jestli tohle byla opravdu láska, tak byla úžasná. Poté se podíval na láhev. "Ou".
Pár pokračoval ve vychutnávání tohoto momentu, a poté se oba otočili, když uslyšeli zvuk valící se láhve. Podívali se dolů, a byli překvapení, když uviděli malé černé letadlo, jak k nim valí láhev s svým nosem.
"Nenechte se rušit. Dělejte jako bych tu nebyl. Řekl EDI a poté zmizel do tmy jiného koridoru.
Muž zvedl láhev, a podíval se na ní, a poté na jeho společnici. "Jsem nevěděl, že jsme jí už otevřeli."
"Možná. Nebo jsi možná tak úžasný, že už sníme." Uslyšel a široce se usmál.
"Půjdeme?"
"Ano." Byla jednoduchá odpověď a muž jí poté popadl, a odnesl do svého pokoje.
EDI nechal šťastnou dvojici o samotě, a zamířil na jiná místa lodi. Tentokrát více opatrně, a víc plíživě a neviditelně. Víc a víc spokojený, jistý, a možná i šťastný. yl v jídelně, ale okamžitě odtamtud zase rychle zmizel, protože jeho senzory zachytily hnusný puch. Všechno nad čím v tu chvíli přemýšlel bylo, jak můžou lid na týhle lodi s takovým jídlem vůbec ještě žít? Koridory vypadaly jako kdyby byly pořád kratší a kratší. Poté navštívil strojírnu. A když viděl ohromné motory, jak tak skvěle pracují, tak cítil respekt. Nebo se alespoň domníval, že se tomu pocitu tak říká. Taky byl stroj, a nikdy nebyl tak ohromný jako tahle loď, nebo její motory. Ale byl to pro něj úžasný pohled. A pořád se ujišťoval, že ho nikdo neobjeví. Pro AI nebylo obtížné se na lodi pohybovat. mohl otevřít každé dveře. A jeho další místo k navštívení byly hangáry.
Opatrně otevřel dveře a podíval se do rozlehlé místnosti. Nebylo tam skoro žádné světlo. Jen to z malých oken. Cítil se divně. Tohle bylo místo kde ho uchovávali. a teď tu byly nová letadla. Vstoupil hlouběji do místnosti, a když se ohlédl na stranu tak ho to překvapilo. Přímo před ním stál úplně nový Talon. a za ním stál další. EDI si pamatoval, jak byly kvůli němu zničeny všechny tři původní Talony. A teď tu byly jen dva. Ne tři. Byl zvědavý, jestli to byly jen experimentální. Dva roky., takž mohli z Talonů udělat normální letadla ve službě. Ale byl si jistý, že tyhle dva patřili Benovi a Kaře. Cítil se dokonce i trochu žárlivě. Protože on by byl určitě mnohem lepším letadlem pro Bena...
"Na co to myslím?" Podivil se a uvědomil si svoje myšlenky. Neměl nic proti Talonům. Byly to opravdu dobré letouny. Ale nějaký zvláštní pocit, mu tyhle myšlenky přiváděl. Když se podíval na ohromný Talon a viděl tam Benovo jméno. Uvědomující si, že kdyby měl teď velké tělo, tak by mu bylo k ničemu. Když nemohl létat. A zatřásl se když si vzpomněl na ten bolestivý pocit, který s tím přicházel. Ale i tak... Věděl, že v srdci si přeje, aby mohl znova létat. Znova se dotknout oblohy, a nespadnout. Jen stoupat. Jak se dotkl Talonu a rozhlédl se. Teď tu žádná jiná letadla nebyla. Jen dva Talony.
"Hm?" Podivil se, a podíval se okolo znova, a uvědomil si že hangáry byly přestaveny. Vypadalo to tu jinak. Ale uvědomil si to až teď. Když se díval skrz tmu. A musel uznat, že to teď vypadalo líp. Ta trocha modré barvy tomu opravdu pomohla. AI vzdychla se zavřenýma očima, a dojemným úsměvem. A chtěl už jít, když uviděl něco úžasného. Když se podíval na křídlo Benova Talonu, jeho oči se rozšířily.
"Burn baby burm." Přečetl si a mrkl, dívající se do své paměti. Tyhle slova znal. Tyhle slova pocházeli z textu. Z textu písně, kterou znal. Byla to jeho oblíbená. Jmenovala se Bullet proof skin, a tohle byla část refrénu. Tuhle píseň poslouchal když si doplňoval palivo u Camel Humpu, a na Aljašce. Ben nebyl moc rád, když to uslyšel v kokpitu. A poslouchal to celou dobu, na útěku. Poslouchal slova. Ignoroval všechno co mu lidé říkali ve skutečném světě. Uklouzl mu menší smích když si na to všechno vzpomněl. Bylo to úžasné. Prostě úžasné. Pár slov, a tolik vzpomínek se objevilo. Ale nikdy nečekal, že by je mohl vidět na místě jako je tohle. Na křídle Benova Talonu. Když se podíval znovu, tak si všiml že pod slovy písně ještě něco je. s velmi elegantními písmeny pod nimi bylo ještě něco napsáno.
"Pro staré přátelé. Budete tu navždy." Zašeptal když si přečetl, co tam bylo. A cítil jak mu z duše vychází něžné teplo. Ben myslel jeho a Henryho. se slovy jeho oblíbené písně. Ben to nechal být na jeho Talonu. Cítil se tak... Tak... Nemohl pro to najít slovo Ale byl rád, že to viděl., že to věděl. Dokonce i tiše vzlykl, jeho křídlo dotýkající se jeho hrudi. Možná mu na něm přece jen záleželo. Nazval ho kamarádem. ED se teď cítil tak slabě. Tak nejistě. Tahle noc na něj byla moc.Bylo to úžasné, a byl za to rád. Ale bylo tu tolik věcí, které mu říkali, že může být víc než jen prázdný bojový stroj.
Mohl mít tedy Keith pravdu? Byla to pravda, když doktor s Benem říkali, že by mohl cítit i lásku? Když se k němu někdo tak pěkně choval? Znamenalo to něco? A v tom případě, byla Benova přítomnost v jeho sféře správná? Jestli ano, tak co měl dělat?
Věnoval jeden poslední pohled Talonu a poté opustil hangár. Pořád přemýšlející. Pořád cítící ten pocit.
Ta noc byla opravdu krásná. Ne jen kvůli krásně čisté obloze, kde bylo tolik hvězd, se zářícím měsícem. Ale tolik viděl a prozkoumal. Tolik věcí co ho uspokojovali, a možná i dělalo šťastným. a teď stačilo jen tak sedět, nebo ležet a pozorovat oblohu. Nádhernou oblohu. Byl venku. Ne ve vnitřních prostorách lodi. Díval se přesně na runway. Našel si velice pěkné místečko na odpočinek, které bylo opravdu vysoko. Jediná věc co ho štvala byla jak se tam sám dostat. A bez létání. Mohlo by to být o tolik lehčí. ale teď se mu to všechno vyplatilo, když odsud viděl oblohu tak jasně. a pocítil úlevu.
Vlny se leskly měsíci a vál okolo něj svěží vítr. Uklidňující jeho mladou duše. Všechno se teď zdálo o tolik jasnější. Než před dvěma lety, když tu poprvé přistál. A bylo to nádherné. Teď když byl tak zmatený. Nechtěl to přiznat, ale nevěděl čemu má věřit. Jeho quantový mozek nevěděl, jak si s takovými emocemi poradit.
Slabě se zatřásl, když mu sférou projel zvláštní pocit. Jako by mu zase něco říkalo, že tu není vítaný. Jeho křídla se přitiskla blíž k tělu, a zářivé oči zamrkaly.Dívající se okolo. Přál si, aby tu krásu mohl sledovat déle, ale musel se vrátit. Zpátky do pokoje. Aby si mohl být jistý , že nikdo nezjisti, že byl mimo pokoj. A dobít si svoje zásoby energie. Se zívnutím a ještě jedním posledním pohledem na moře se rozhodl se vrátit.
Plížil se koridory. Potichu a se všemi senzory nastraženými. Takhle pozdě večer by nemělo být tolik lidí vzhůru. Ale i tak byl opatrný. Nemohl riskovat, že ho někdo zachytí. Usmál se když si zjistil že se blíží k jejich pokoji. Nakonec byl jedna šikovná AI. A zase jednou se ponořil do svých myšlenek. Zavírající oči. aby se víc soustředil. Snažící se věřit, jeho instinktům, aby ho vedly. Protože v mysli cítil něco zvláštního. Něco zvláštního, ale povědomého. Byl to pořád ten pocit, co cítil venku. A snažil se ho najít. jistě bylo to mimo jeho sféru, ale cítil to. Pořád se blížil k pokoji, a ten pocit zesiloval. Poté to zavětřil. Byl blízko, bylo to tady.
Pospíchal směrem, kde ten pocit cítil. Byl blízko, jako by ho to volalo. Ale i tak jako by po něm chtěl aby odešel. Když se konečně dostal do správného koridoru, a pokračoval v cestě, jeho oči se rozšířily v šoku.
"Ne..." Zašeptal a poté si uvědomil, že bylo už pozdě se vrátit.
Dvě čisté modré oči na něj pohlédly. A bylo to jako ostrá břitva, která projela jeho duší. Našel, co hledal. Našel ten zvláštní pocit. Ale byla to velká chyba. Ohromná chyba. A teď bylo všechno v háji. Když se na něj podívala. S roztáhnutýma očima, plnými údivů. Ale netrvalo jí dlouho, aby si uvědomila, s kým se setkala. a přála si, aby to nebyla pravda.
"Ty. Jsi to ty." Zašeptala, ale on jí jasně slyšel. chlad uvnitř těch slov. Začal se třást a nevěděl co má dělat, otočil se a začal utíkat pryč. Pryč od Kary. cítící se jak se chvěje. V jeho vnitřním světě, ale také na těle. Tohle se nemohlo stát, prostě nemohlo.
"Vrať se sem! vím že si to ty Eddie!" Zavolal hlasitě a on se okamžitě zastavil, když zaslechl své jméno. Ve velmi chladném a nenávistném tónu Začala se k němu přibližovat. Nemohla tomu uvěřit. ale věděla to, cítila to. Byl to ten zpropadený stroj! Dokonce v novém těle, dokonce i s těmi čistýma modrýma očima, to byl pořád on!
AI se otočila zpátky, a s tichým zakňučením se schoulil a opřel o stěnu za ním. Sledovala ho, s chladným pohledem, který byl krutější než sebevíc promrzlý led. Pomalu se k němu blížící. Sklopil hlavu, nemohl se jí podívat do očí. Prostě nemohl. Ve sféře ho začali obklopovat stíny. Připomínající mu všechno, co udělal. Viděl tam Henryho. A poté do toho všeho vstoupil ledový hlas.
"E. D. I." Zazněl její ledový hlas. "Extreme Deep Invader. Který zničí všechno. Odpornej chladnej stroj! To je co jsi!"
"Karo..."
"Neříkej mi tak! Nemáš na to právo! Stejně jako že nemáš právo být tady! Nezajímá mě co tady děláš! Proč prostě nemůžeš přestat existovat? Všechno jsi zničil! Zabil si tolik lidí, a Henryho taky! A on chtěl být tvůj přítel! Bránil tě!"
"Já vím, ale-"
"Ne. Žádný ale. Nezasloužíš si nic jiného než prostě zemřít! Nepatříš sem!"
EDIho oči se roztáhly, a schoulil se ještě víc, neschopný pohybu. Ale stále jí sledoval. Měla pravdu. Nezasloužil si tu být.
"Nejlepší věc by byla, kdybych ti přímo teď vyrvala ten tvůj quantovej mozek, přímo z tvojí hlavy!" Zakřičela, a nic při tom necítila. Jen vztek. Čistý vztek. Nezáleželo na tom, jak se sem dostal, ale mohlo by to být tak skvělý oplatit mu všechno co udělal. a byla dokonce ráda, když viděla, jak všechny ty slova způsobila, že se začal třást. a jak ho to skoro až paralyzovalo kdyby opravdu chtěla, tak by se ho mohla zbavit přímo teď.
"Karo! Neubližuj mu!"
Její hněv se zastavil. v jednom okamžiku, když uslyšela slova, která na ní zavolal. Otočila se a spatřila Bena. Jak namáhavě dýchá, dívající se na ní, s prosebnýma očima.
"Prosím. Nedělej to." Vydechl, a podívala se mu přímo do očí.
"A proč? Zničil všechno Bene. Ty's to věděl, že jo? Ty's věděl že je tady! Tak to je kde si byl. Vrátil ses pro něj! Na které straně jseš? Na jeho?!" Zakřičela a podívala se na vyděšenou AI.
"Nejsem na ničí straně."
"Tak proč ho chráníš, a proč si ho přivedl zpátky sem?"
"Zaslouží si druhou šanci. Tak jako každý!" Teď to byl Ben kdo křičel.
"A proč jdi mi to neřekl?" Zeptala se v teď klidnějším hlase.
"Protože jsem se bál, že by se stalo tohle. ale neubližuj mu. Prosím tě Karo. Prosím." Poprosil znova a ona se znova zadívala na EDIho. Oči AI vypadaly, jako by z nich měly za chvíli vystříknout slzy. Byl schoulený blízko zdi, a nevypadal že by se chytal útočit. Ale schovat. Jenom vzdychla, a prošla kolem Bena, pěstí mu udeřila do hrudníku, když kolem něj procházela.
"Promluvíme si později. Teď ho jen drž dál ode mně. Ode všech." Byla její temná slova, když opustila koridor, a zamířila do svého pokoje.
Ben se poté zmohl jen na opravdu hluboký vzdech a opřel se o zeď, hladící si čelo. EDI se na něj poté s hanbou podíval.
"Proč si nezůstal ve svém pokoji, Proč?" Zeptal se ho Ben a šel k EDImu blíž. AI se chtěla stáhnout, ale Ben pevně stiskl jeho křídlo. "Vidíš proč jsem chtěl, aby si tam zůstal?"
"Omlouvám se... Moc se omlouvám." Vzlykl EDI a Ben znova vzdychl. Cítící v sobě menší vztek.
"Co tady sakra děláš?" Zeptal se a trochu nekontrolovaného vzteku mu proniklo do hlasu. EDIho oči se rozšířily a tiše zakňučel.
"Promiň. Já jen chtěl... Jen jsem chtěl vidět loď. Všude." Zašeptal smutně, a věděl že to není omluva. Neuposlechl rozkaz. Jako vždycky. A cítil Benův pevný stisk jeho křídla. A pořád slyšel Kařiny slova. Váhavě se podíval do Benových unavených očí.
"Musíme se vrátit zpátky. Než to doktor taky zjistí. Jen doufám, že tě nikdo jiný neviděl." EDI potřásl hlavou. Věděl, že vlastně lže, ale Ben už byl tak dost vyvedený z míry.
"Fajn. Tak jdem."
"Bene... Jak si věděl, že tu jsem?" Na chvíli bylo ticho, a potom jenom...
"Cítil jsem to." EDI mrkl a Ben ho za jeho křídlo zvedl z podlahy. "A o tomhle si promluvíme později." EDI mu za to byl vděčný, a přikývl.
Když se dostali zpátky ke Keithovu pokoji, zklamání ještě vzrostlo. Protože doktor se opíral o zeď,s rukama založenýma na hrudi. Ale když uviděl EDI, okamžitě k němu spěchal a pevně ho objal. Šťastný. Bez jakéhokoliv náznaku vzteku, nebo něčemu tomu podobného.
"Jsem rád, že jsi v pořádku." Přiznal Keith a AI s Benem na sebe zmateně zamrkali.
"Bene. Ten hluk v koridorech byl kvůli kuchařovi. Že jo?" Ben znova zamrkal když viděl, že Tim tu byl taky. a že opravdu nevěděl, o čem to zase mluví. Mechanik na něj poté s jedním okem mrkl, a pilot okamžitě pochopil- Tim se snažil pro ně udělat nějaké alibi. a důvod proč EDI opustil pokoj.
"Jo, jo, jasně. Myslím, že někdo zase vzal nějaké víno. Jako vždycky. Taky jsem tam byl." Zalhal Ben a Keith se na něj podíval. EDI se cítil hrozně. Potom všem, ho nakonec dokonce i zachraňovali. Od trestu, který si určitě tak moc zasloužil. ale ne, oni se ho snažili zachovat nevinného.
\ Tohle si nezasloužím. \
"Eddie?" Uslyšel Keithův hlas a podíval se jeho čistých očí. Bez brýlí vypadaly jako dvě lesklé modré čisté perly. "Příště, když bude někde nějaký hluk, tak zůstaň kde jsi. Jo?" Poprosil Keith a EDI kývl.
"Ano." Řekl, víc než jistý. Už nikdy neudělá blbost jako tahle. Cítil se hrozně, a skoro tím všechno zničil. Nechal Keitha ať ho k sobě přitiskne , a jeho zářivé oči pohlédly na Bena s Timem. Mechanik jedním okem mrkl, a Ben jenom zívl s rukama založenýma na hrudi. Na jeho černé košili.
\ Tohle je láska? Přátelství? \ Pomyslel si a s překvapením dostal odpověď.
\ Možná. \ Zazněl Benův hlas v jeho mysli. \ Ale už to nedělej. \
"Měli bychom jít spát. Jsem unavenej." Řekl Tim a třel si krk. "Dobrou." Řekl a ben udělal to samé.
"Sladké sny." EDI je sledoval, jak odcházejí. A poté zavřel oči. Nechtěl. Ale byl až moc unavený, na to aby se ovládal. A taky protože jeho zásoby energie potřebovaly doplnit. Když věděl, že ho Keith bezpečně drží, tak se nechal uspat. Doktor ho něžně pohladil, a s úsměvem ho držel blízko u sebe. Odnesl mladou AI zpět do pokoje. Položil ho na jeho místo, a přikryl ho dekou. tou samou dekou, v které ho přinesly z Koreje. Hladící ho. Když se chystal vstát, zastavil se a zjistil, že EDI stále pevně drží jeho ruku, bez úmyslu nechat ho jít.
"Ty seš tvrdohlavej dokonce i když spíš." Zašeptal Keith a dal si deku a polštáře na podlahu. Když se přikryl, a zachumlal do deky, EDI se schoulil s jeho hlavou blíž k němu. A věděl že teď je už v bezpečí.